I. Jihlavské opevnění Úvod Nová Jihlava byla od svého počátku významným hospodářským a kulturním střediskem, ale pro svou strategickou polohu na českomoravské hranici měla i značný vojenský význam. proto byla budována jako mohutná městská pevnost s dokonalým fortifikačním systémem. z toho plyne, že místo pro vznik kolonizačního města nebylo vybrané náhodně, ale bylo voleno tak, aby terén zvýraznil jeho vojenské i bezpečnostní poslání. Nové město bylo situováno na plošinu, která je prakticky ze tří stran chráněna prudkými svahy k vodním tokům : na východě je to kaňon Jihlávky, na severu niva řeky Jihlavy a na jihu hluboké údolí ve středověku značně vodnatého Koželužského potoka. Pouze od západu a severozápadu byla Jihlava zranitelnější, což bylo kompenzováno silou tamějšího opevnění. Historické začlenění Je velmi pravděpodobné, že první opevňovací práce se uskutečnily v Nové Jihlavě již koncem 50. let 13. století. Důvodem byl strach z mongolského vpádu, ale i značné bohatství v draných kovech a v ražené mincí i ve skladech zboží rychle se rozvíjejícího obchodu, které bylo nutno chránit. Právě pro toto bohatství byla Jihlava v příštích dobách mnohokrát přepadena a dobývána. Postup prací Skutečně nejstarší zpráva o jihlavském opevnění je v listinném formuláři Jindřich, notáře Přemysla Otakara II. z konce 60. let 13. století. Protože se zde kromě jiného mluví o potřebě opravit staré hradby, je listina dokladem již dříve vybudovaného obranného systému. Ten se v průběhu staletí mnohokrát změnil, když musel reagovat na vývoj vojenské techniky a četná poškození způsobená především požáry. V zásadě se opevnění sestávalo z hradební zdí dlouhé 4 880 m zesílené v koruně ochozem, parkánu s parkánovou zdí, příkopu a valu. Hradby byly prolomeny třemi velkými a dvěma menšími branami. Někdy se ještě počítala malá branka za kostelem sv.Jakuba vedoucího Malého Heulosu. Všechny brány jsou písemně doloženy téměř od počátku městských knih obnovených v roce 1359. Na severu byla velká Špitálská brána, kterou vedla výpadovka na Německý Brod a Prahu. Velkou byla i brána Matky Boží, střežící západní směr na Pelhřimov. Třetí z velkých bran, Brtnická, kontrolovala cestu na Brtnicí, Brno Znojmo. Menší branou byla Křížová, kterou vedla cesta na Polnou, a Česká, kterou se jezdilo na Velké Meziříčí, Brno.. Brány nebyly vždy funkční, v nebezpečných dobách bývaly hlavně menší brány na celá desetiletí zazděny. Věže Samy hradby byly zesíleny vysokými věžemi stojícími v hlavní hradební zdi. V 13. a 14. století byly většinou hranolové, od 15. století se objevují věže válcovité a poloviční.V parkánovém pásu byly navíc bašty. O vzhledu jihlavského opevnění celkem věrně informuje slavná freska Přepadení Jihlavy 1402 na epištolní straně kněžiště minoritského kostela.Většina věží měla své jméno a dovedeme je lokalizovat. Jména věží Tak mezi Špitálskou a Křížovou branou byla v hlavní hradbě mohutná hranolovitá věž, v parkánové zdi kamenná bašta a val před příkopem byl ještě zesílen dvěma menšími baštami. Velká věž stávala také v severovýchodním ohbí přibližně za dnešním Domem mládeže. Její jméno také neznáme třebaže pro obranu města měla velký význam. V prostoru mezi touto věží a kostelem sv. Jakuba nad Malým Heulosem nebylo žádných věží, pouze v parkánové zdi byly dvě bašty a pod nimi tzv. Poloviční věž. Za sv. Jakubem, blízko dnešního schodiště do Malého Heulosu, byla v parkánové zdi pětiboká cihlová bašta, dále k jihu ještě jiné tři bašty. V ohbí před Českou branou za lomem dnešní Joštovy ulice stávala velká hranolová věž nazývaná v 15. stol. věží Petrovických, později věží Waschwinterů. Ohyb hradeb na jihovýchodě mezi Českou branou a Brtnickou branou v zatáčce dnešní Čajkovského ulice chránila Katovská věž, pod ní v parkánové zdi byly a jsou dosud dvě bašty.. Dále na západ směrem k Brtnické bráně byly ještě v parkánové zdi jiné čtyři bašty.. Zachovalá část Úsek mezí Brtnickou branou a branou Matky Boží nad komunikací V důlkách je nejzachovalejší. V hlavní hradbě zde byly celkem čtyři věže. Blízko Brtnické brány byla v hlavní zdi Vodárenská věž ( druhá ). Další věž, která stávala v jihozápadním ohbí, se nazývala Tkalcovskou. Parkánová zeď zde byla zesílena celkem šesti baštami. V severozápadním úseku bylo město nejzranitelnější, proto zde byly hradby nejvybavenější. Od 15. století zde bývala ještě třetí zeď'. Na křižovatce dnešní Benešovy a Věžní stávala mohutná Saská věž, hned vedle ní pak stará Vodárenská věž. Obě jsou doloženy již ve 14. století. V severní části dnešní Věžní ulice ( za tržnicí ) jsou ve zbytcích hlavní hradby pozůstatky další Poloviční věže. Na křižovatce dnešní Husovy a Věžní stávala velká Červená věž, která je doložená k r.1404. Později po opravách v letech 1505 - 7 byla nazývána Nová věž. Ještě později se vžil název Prašná věž, který ukazuje, že byla skladištěm střelného prachu. Usek od Prašné věže ke Špitálské bráně ovládala velká bezejmenná věž v hlavní hradbě. Tvarem i velikostí se podobala Katovské a Tkalcovské. Stávala v dnešní Palackého ulici před Komerční bankou. Parkánová zeď zde měla čtyři bašty. Z nich se nejlépe zachovala malebná bašta v Divadelní uličce, která je dnes vnitřně přestavěna na obytný dům. Brány Také val před bývalým příkopem zde byl osazen pěti menšími baštami. Původní podobu jednotlivých bran lze dnes již těžko zodpovědně rekonstruovat. Víme, že všechny byly tvořeny větší nebo menší hranolovou věží s průjezdem a od konce 14. století byly vylepšovány složitým předbraním tvořeným obvykle mohutnými barbakány. Jediná zachovaná brána Matky Boží má spodní část věže pozdně gotickou z přestavby v letech 1508 - 9. Nejsložitější branou byla Špitálská, kterou nakonec tvořily tři věže včetně padacích mostů. V polovině 16. století byla většina bran včetně jejich barbakánů bohatě malířsky zdobená. Jestliže mnohé věže mimo své obranné poslání sloužily ještě jako vodárenské věže, prašné věže a různá skladiště, Česká brána posloužila Jihlavě také jako městská sýpka. II. Minoritský klášter a kostel Nanebevzetí Panny Marie Založení kláštera Hned v prvním období stříbrné horečky kolem r.1240 přicházejí spolu s tisíci horníky a dobrodruhy do přísťí Jihlavy minorité, aby se spoluzúčastnili překotného formování města. Tento mendikantský (žebravý) řád se usazuje v duchu svých tradic u městských hradeb,kde postupně buduje rozsáhlý areál sestávající se z kostela, kláštera a hřbitova. Klášter je doložen poprvé písemně roku 1257, kdy je jako svědek zlistiněného právního aktu jmenován kvardián Bertold. V této době byl tvořen provízorní obdélníkovou budovou s osou západ-východ. Teprve v 80. letech získává definitivní tvar, který si podržel příštích sto let. Z této stavební fáze je zachováno celé přízemí s čtvercovou kapitulní síní pří kněžišti se čtyřmi poli křížové klenby na polygonální sloupek a s protáhlými konzolami a klínovými žebry, jejiž podlaha byla původně o více než 1 m níže. Místnost byla v baroku rozdělena příčkou na sakristii a průchod. Také další, západní síň byla v baroku rozdělena na tři prostory. Jiným pozůstatkem raně gotické fáze stavby ze 13. století je křídlo ambitu s pěti později zazděnými arkádami na severní straně budovy. Kostel Nanebevzetí Panny Marie Druhou součástí minoritského areálu je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Byl postaven těsně po roce 1250 pod silným vlivem rakouských cisterciáckých staveb. Je to trojlodní, k jihu orientovaná basilika s krátkou příčnou lodí-transeptem. Jedná se o pozdně románský kostel značně podobný řádovým stavbám v Kremži a ve Steinu. Kněžiště mělo původně jen 3 klenební pole a plochý závěr. Vstupní průčelí bylo na úrovni dnešního poprsníku barokní kruchty, což dokládají zde zachovalé původně koutové konsoly, Z 13. století pocházejí obvodové zdí, klenby kněžiště i všech čtyř lodí, tři hmotné arkády do bočních lodí včetně křtitelnice na východní straně prvního západního sloupu,krásný ústupkový portál na východní straně kostela a sanktuář a ojedinělé sedilé v presbytáři. Zaklenutí představuje nejstarší klenbu baziliky žebravého řádu ve střední Evropě. Použité architektonické články, jako hladké nečleněné výřezy arkád, těžká klínová žebra, pravoúhlé neprofilované pásy nebo dokonce křížové klenby bez žeber v bočních lodí znamenají určitou regresi k románské architektuře. Do první stavební periody patří i fragmenty kdysi bohaté vnitřní výzdoby kostela, především unikátní torzo Ukřižování na západní straně 3. východního pilíře. Úpravy ve 14. stol. K značným vnitřním i vnějším proměnám chrámu došlo v průběhu 14. století. Ještě v první polovině vznikají další 3 malby Ukřižování (v severozápadním zálomu 3. východního pilíře a na severních stranách prvního východního i západního pilíře), světíce na východní straně tamtéž, postavy donátorky na východní straně 2. západního pilíře nebo Posledního soudu, který je dnes ukryt za barokním oltářem v pravé částí transeptu. Další úpravy byly ve znamení odstranění následků strašného ohně, který v r.1353 strávil celé město. Tehdy byl silně postižen i minoritský kostel a především klášter, kde shořely prakticky všechny řádové písemnosti. Teprve po 30. letech zásluhou darů svých příznivců může být kostel i klášter opravován. Jedním z dárců byl i Sezema ze Stonařova jehož znak s jelením parohem vidíme na západní straně 3. východního pilíře.. V r.1379 odkázal konventu značnou částku. Tehdy, v 80-tých letech,došlo ke značnému rozšíření kostela, když k západní boční lodi byly přistavěny dvě kapte s plochými závěry, obě zaklenuté křížovými klenbami s drobnými cihlovými žebry. První kaple vznikla v prodloužení prvního klenebního pole západní boční lodě a byla zasvěcena sv. Václavovi, druhá byla přistavěna k západní částí transeptu. Ta byla zasvěcena Panně Marii a sv. Anně ( dnes P. Marii Lurdské ). Svědectvím o bohatosti nezachovaného interiéru kostela je dnes ztracená tzv. Eiglova Madona (před r.1350) a především unikátní Pieta ( po polovině 14.století ), která je v současností v barokní kaplí u sv. Jakuba. Zvonice Vnější silueta kostela se zásadně změnila přístavbou osmiboké zvonice nad křížením podélné a příčné lodi, přístupné sedlovým portálkem na levé straně vítězného oblouku. Nová vížka je technickou zajímavostí, protože nemá vlastní základy. Rozšířen je i klášter o křídlo orientované k hradbám, které mělo obdélná okna s dělenými kamennými kříži. Dále byla přistavěna zbývající tří ramena ambitu. Ta byla zaklenuta křížovými klenbami s drobnými cihelnými žebry stejnými jako v nově vybudovaných bočních kaplích chrámu. Směrem k chóru, na východ, dostává klášter bohatě kanelovaný štít. Všechny stavební úpravy ukazují významný vliv jihočeské gotické architektury. 15. století 15. století zastihlo kostel i klášter v hlubokém úpadku. Do dějin města se minorita zapsali především přepadením klá"stera 19.února 1402, kdy přes prostor kláštera vniklí do města lapkové, jak to zachycuje slavná freska na epištolní straně oltáře. Následující období husitských válek i dramatická poděbradská doba nepřála rozvoji kultury. A tak kostel i klášter na milodarech a odkazech závislých minoritů se na konci století nalézá doslova v troskách. Teprve v posledních desetiletích tohoto století dochází ke zlomu, když v r.1472 minorita získávají darem bohatého jihlavského patricie Stanislava z Polypes příjmy z Jeclova. V roce 1486 odkázala Eliška z Petrovic konventu úroky z obce Rosice, v roce 1489 značným obnosem přispěl řezník Perklin a krátce na to, v r.1494, odkázaly své jmění minoritům Markéta Waltherová a Markéta Fuxkramerová. Výzdoba To umožnilo v letech 1499 -1508 provést slohově významnou gotickou přestavbu kněžiště které bylo prodlouženo o jedno klenební pole a pětiboký závěr s širokými lomenými okny s přetínanými kružbami. Bohatá síťová klenba spočínala na šesti konzolách s baldachýnovitými výklenky pro sochy světic. Tři z těchto světíc, sv. Kateřina Alexandrijská, sv. Barbora a sv. Markéta, jsou dnes v sedilé na pravé straně oltáře. Další jsou uloženy v patře presbyteria za hlavním oltářem ( sv. Kateřina Sienská, sv. Dorota a torzo neurčené světice; v baroku ztracené sochy byly znovuobjeveny v r.1933 v zásypu stropu sakristie). Na klenebních svornících jsou polychromované reliéfy Krista ( zde je i letopočet 1503 ), Madony a sv. Jana Křtitele. Vlastní plocha klenby je šedá na zelenavém podkladě, do ní jsou vloženy maky Jihlavy (je obrácený), Čech, Moravy a olomouckého biskupství. Články žebroví jsou střídavě z kamene a pálené hlíny,což zvýrazňuje působivost klenby. Klenba bývá přisuzována huti Antona Pilgramera, spíše je však dílem některého z jihlavských Parléřů. Malby Do poslední gotické periody kostela patří také krucifix na barokním oltáři při vítězném oblouku a především působivá malba Žehnajícího Krista (Majestas Domini, po r.1480) na východní straně třetího západního pilíře. Dále sem patří i znak cechu pekařů a merka (značka) bohatého měšťana Lulaicha na severní straně druhého západního pilíře, nápis Mariahilf na východní straně tamtéž a další částí výzdoby. Pozdně gotické úpravy a doplňky ze začátku 1ó.století uzavírají gotickou stavební fázi a nejstarší historii chrámu.